TŘETÍ KNIHA LETOPISŮ

Od biblických dob až po současnost

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatel:

ARCHA NOACH, z.s.

Staré Hamry, CZ

www.archanoach.com

Odpovědná osoba:

M. Šimečková

 

září 2017

 

 

 

 

Tisk:

TISKDO1000.CZ

 

 

 

 

 

 

 

 

Žádná práva nevyhrazena

Tisk a rozmnožování celku nebo částí dovoleno

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

                                 Obsah

 

 

 

 

Název                                                                               Strana

 

 

 

ČÁST PRVNÍ:              Kapitola 1–7 ……………….………..1

 

ČÁST DRUHÁ:            Kapitola 1–7 ………………….……20

 

ČÁST TŘETÍ:              Kapitola 1–7 …………………….…40

 

ČÁST ČTVRTÁ:          Kapitola 1–7 ………………….……59

 

ČÁST PÁTÁ:               Kapitola 1–7 ………………….……75

 

ČÁST ŠESTÁ:              Kapitola 1–7 ……………………….90

 

ČÁST SEDMÁ:            Kapitola 1–6 ……………………...108

 

BOŽÍ VOLÁNÍ            ..…..…...…………………..………124

 

ČÁST SEDMÁ:            Kapitola 7…………………………138

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 1

 

1 Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. 2 Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. 3 Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě.

4 Je tomu už dávno, co dovolil král Kýros návrat Židů do Jeruzaléma. 5 Když vládl v  Persii  král  Dareios  a  v  Makedonii  král  Filip,  byl  úřadujícím  veleknězem 

v Jeruzalémě Jadús.  6  Judsko s  Jeruzalémem  zažívalo  v  té  době  chvíli oddechu a jako perské provincii a chrámovému okrsku se jim dostávalo určité samostatnosti. 7 Mezi Makedoňany a řeckými městskými státy panovala rivalita a vládl podvědomý boj o mocenskou převahu. 8 Řekové nazírali na Makedoňany nacházející se v mocenském růstu jako  na barbary, což  jen dávalo  podnět  k novým roztržkám a třenicím.

 

9 Než však sepíšeme popořádku události, které od té doby nastaly, musíme upřít svůj zrak do minulosti. 10 Tajuplně a nepozorovaně působí Bůh ve světě! 11 Ale jen tam, kde lidé nedbají a nerozpoznávají znamení časů, a jen pro takové, kteří nepoznávají a nepřijímají Boží lásku. 12 Boží působení, i když často těžko přijatelné, je naopak zřejmé těm, které Bůh vyvolil a kteří toto vyvolení přijali. 13 Sled událostí od stvoření světa, člověka a předání země Adamovi a Evě až po dnešní dobu nazýváme: události dnů. 14 Zkaženost lidí a zlé úmysly jejich srdcí je dovedly k odcizení se Bohu. 15 Jako následek odcizení a zatvrzení jejich srdcí přišla potopa na lidi i na všechno, co žilo na zemi.  16 I po potopě upadli Noemovi potomci brzy do stejné hříšnosti, která panovala před potopou. 17 Možná právě toto se stalo důvodem, proč se Hospodinu zalíbilo vybrat si jednoho člověka a udělat ho praotcem jednoho národa – svého národa. 18 Tak byl stvořen, tak byl povolán, tak byl vyvolen: Boží národ z Abrahama, Izáka a Jákoba. 19 Vlastně to nebylo vyvolení v  pravém  slova  smyslu,  protože  neexistovala  žádná  volba;  hovořme raději o stvoření národa Izraele, protože byl utvářen mnoho, přemnoho let jako „jednorozený syn“ a „Boží osobní vlastnictví“. 20 Bůh miloval lidi tak mnoho, že je ustanovil i přes hořká zklamání partnery ve správě o zemi a nabízel jim stále nová spojenectví. 21 První smlouvu s Noemem uzavřel Bůh takříkajíc spíše kvůli sobě, aby ho duha rozpomínala na zaslíbení, že už nikdy nezničí celé lidstvo.

 

22 Boží smlouva s Abramem znamenala už opravdovou dohodu se změnou jména, vlastnickým právem na určité území a obřízkou. 23 Abrahamovi a jeho potomstvu bylo navždy povinně nařízeno, aby se mužští potomci dali obřezat, jako viditelné znamení této věčné smlouvy. 24 Dále byla Abrahamovi a později jeho vnukovi Jákobovi dána země Kanaán do věčného vlastnictví. 25 S obřízkou začalo na zemi nové období. 26 Od té doby lze poznat Abrahamovy potomky po tomto zřetelném tělesném znaku. 27 Od té doby obnovují a potvrzují lidé z generace na generaci Boží smlouvu s Abrahamem svou krví, která vytéká při obřízce, jakoby svým podpisem. 28 Od té doby přenášejí mužští potomci Abrahamova sémě tuto smlouvu na  své  ženy, když  při  prvním tělesném spojení opět teče krev, coby podpis žen.

29 Mnohokrát a mnoha způsoby stavěl Bůh na této smlouvě obřezání, rozšířil ji, uzavřel další smlouvy, aniž by ji však někdy odvolal. 30 Avšak i ti obřezaní, ti vyvolení, ukázali svou tvrdou šíji a tvrdé srdce, a Bůh hledal stále nové cesty a stavěl nové mosty, aby jim pomohl. 31 Dlouhá staletí nechal Bůh rozmnožovat, rozrůstat a dozrávat svůj lid v Egyptě. 32 Když se pak naplnil čas, vyvedl ho jedinečným a zázračným způsobem do země zaslíbené. 33 Tyto události jsou podrobně popsány ve svatých Písmech, a proto zde o nich nebude dále pojednáváno. 34 Izrael potřeboval mnoho let, aby se nalezl mezi Bohem a světem. 35 Nikdy se mu to však úplně nepodařilo. 36 Vystřídalo se mnoho vůdců, hrdinů a soudců, než se objevil jeden, ve kterém Bůh našel zalíbení: král David. 37 Pod jeho vedením byli Izraelité jako Boží národ se světištěm v Jeruzalémě upevňováni a uspořádáni. 38 Konečně se zdálo být vše v pořádku. 39 Ale již brzy po Šalamounově smrti se tento národ rozdělil;   rozpadlo  se  to, co  Bůh  spojil. 40  Následky  tohoto  rozdělení  pocítily

izraelské kmeny ještě v příštích generacích. 41 Následující dny, měsíce a roky překypovaly událostmi. 42 Mnohé tyto události jsou už navždy zapomenuty a zmizely z myslí Izraelitů. 43 Některé zachytili letopisci tehdejší doby, o mnohých se lze dočíst ve svatých Písmech.

 

44 Tento předložený záznam událostí začíná v době převratu. 45 Říše zanikají, králové jsou sesazováni, vznikají nové říše, přicházejí noví vládci, ve světě se rozšiřují nové zvyky. 46 Proroci Božího národa už delší čas mlčí, nacházíme se v nejisté době. 47 Staré zvyklosti a způsoby myšlení se zavrhují a nahrazují se, nebo jsou přetvářeny na nové,  protože  podle  mínění  některých  by  mohly dovést lidstvo k pokroku. 48 Každopádně  však  nepřinášejí  mír,  jak také dokazují mnohé boje a války mezi řeckými městy a Makedoňany. 49 Když Makedoňané porazili alianci Athén a Théb v bitvě u Chairóneie, sjednaly obě strany mírovou dohodu. 50 Řešení se nalezlo ve vytvoření korintského spolku, ve kterém byly sjednoceny všechny řecké městské státy kromě Sparty, a makedonský král Filip se stal hegemonem tohoto spolku. 51 Filip byl však o něco později zavražděn a místo něho nastoupil na trůn jeho mladý syn Alexander. 52 Energický Alexander vedl jednu válku za druhou, většinou ostatně úspěšně. 53 To ho o to více utvrdilo v úmyslu dobýt Persii, a dokonce i k rozšíření své říše až po Indii.  54 Vlastně chtěl proniknout až na samotný konec světa. 55 Tenkrát se uskutečnilo v Judsku už dlouho předvídané odloučení. 56 Samaritáni se oddělili od jeruzalémských Židů a začali přinášet oběti na hoře Gerizim v Samařsku. 57 Toho času porazil Alexander vojsko perského krále Dareia a zajal jeho matku, ženu a děti. 58 Přes Týros a Gázu se Alexander probojoval až do Egypta. 59 Kněžstvo a obyvatelé Jeruzaléma přivítali Alexandrovo  vojsko  přátelsky. 60 Tato skutečnost  zajistila  Jeruzalému  a  Judsku  další samostatnost ve vykonávání rituálů a také osvobození od některých dávek.

 

61 Král Alexander  vytvořil  svou  dobyvačnou  činností  velikou  a  mocnou  říši. 62 Nečekaně však zemřel, a to bez jasně stanoveného nástupnictví. 63 Alexandrovu říši si rozdělili jeho vojevůdci. 64 Ale dychtivost jeho nástupců, jejich snaha o co nejvíce země a moci je však neponechala spokojené s tím, co obdrželi. 65 Tak se zapletli do nesčetných intrik a válek. 66 Obyvatelé někdejší perské říše se zmítali v neustálých nepokojích. 67 Mocenské boje a bitvy přinesly provinciím mnoho bídy. 68 Bezpočet lidí přišlo o život, ještě více jich zůstalo mrzáky. 69 Také mnozí židovští vojáci bojovali pro různé vojevůdce. 70 Někteří z vojáků, kteří přežili a vrátili se z různých koutů světa domů, přinesli zprávy o způsobech života v cizích zemích. 71 Vyprávěli o životě v Indii a Kartágu, většina vyprávění však pojednávala o helénistických městech a provinciích. 72 Lidé se dovídali o mnoha moudrých učencích, kteří hodně přemýšleli, vedli hlubokomyslné úvahy a mnozí také o všem možném ve světě napsali. 73 Vyprávělo se o nových idejích, školách, přednáškách, řečnických diskuzích i o pokusech založit svět na něčem novém, popřípadě jiném, ne-li ho dokonce vymyslet úplně nově. 74 Toto myšlení, oddělené od všedního života, starosti o rodinu, živobytí a práce, se stalo samostatnou činností. 75 Někteří jedinci se zcela či částečně vydělili z normálního života všech smrtelných lidí a začali pozorovat hory, moře, řeky, nebesa, četli ve starých spisech, přihlíželi všední činnosti jiných lidí a hloubali, hloubali, hloubali…

 

76 Každý z těchto moudrých  měl  své vlastní myšlenkové pochody,  pohyboval se

v rámcích svého ducha a vyvozoval své vlastní úsudky. 77 Najednou začali chápat svět pojmů a slov novým způsobem, jejich duchu se otevřely „nové světy“, zrodil se nový náhled na život. 78 A ačkoli se většina těchto mudrců neměla zrovna moc v oblibě a někdy proti sobě verbálně nevybíravě brojili, přece měli jedno společné: nový způsob nahlížení na svět a život. 79 Byli pevně přesvědčeni, že se úspěšně dotkli nebes a odhalili tajemství stvoření. 80 To se stalo dostatečným důvodem pro považování člověka  za  jakéhosi  poloboha,  ačkoli  to  nebylo  vysloveno  nahlas. 81 Později byly seskupeny nově získané poznatky různých myslitelů a ustanoveny společnou studnicí moudrosti. 82 Přes obrovský pokrok lidského ducha však lidé nepoznali jediného pravého Boha a v řeckých městech se to jen hemžilo božstvy, polobohy, heroji a modlami. 83 A člověk sám, který se obdivoval či téměř klaněl své vlastní velikosti, síle a moudrosti, se stal modlou největší. 84 Makedoňané se zasloužili  o  zánik  na  moudrosti  postavené  nadvlády  řeckých  městských států.

85 Přesto bychom neměli pohrdat úsilím těchto mudrců, nemluvě o tom jej odsuzovat, i když nevedlo ke správným výsledkům. 86 V tomto úsilí se totiž ukazuje jejich touha po pravdě, podstatě i smyslu života a světa. 87 Snažili se tím vyplnit prázdnotu svého srdce, onu prázdnotu, která vzniká v každém člověku jako následek nepoznání pravého Boha. 88 Neobjevili sice jediného pravého Boha, ale zato odkryli mnoho cest, na kterých by se dalo hledat dále. 89 Otevřeli mnohé prostory ducha, ve kterých by se mohl Bůh najít, pokud by lidé měli pokorné srdce a poučitelného ducha. 90 Se zřetelem na jejich úsilí při hledání Boha můžeme jen zvolat: Za jak šťastné se museli považovat Izraelité, kterým Bůh již před tak dlouhou dobou odhalil celou pravdu!

 

91 Mocenské boje  Alexandrových nástupců  využily  řecké  městské  státy v čele s Athénami k tomu, aby začaly bojovat o osvobození. 92 Čekaly již dlouho na vhodnou příležitost, aby setřásly makedonskou nadvládu. 93 Po počátečních úspěších upadali Řekové do stále větších nesnází. 94 Athénské loďstvo bylo drtivě poraženo Makedoňany v námořní bitvě u ostrova Amorgos. 95 Tím ztratily Athény své přednostní postavení na moři. 96 V následné pozemní bitvě mohli Řekové ještě své postavení udržet, ale utrpěli taková ztráty, že museli nabídnout mír Makedoňanům, jejichž vůdcem byl Antipatros. 97 Antipatros byl nejprve nakloněn uzavření mírové smlouvy, avšak s každým řeckým městským státem zvlášť. 98 To však bylo spolkem řeckých městských států odmítnuto. 99 Poté zaútočil Antipatros nejprve na thesálská města, zvítězil nad nimi a nadiktoval vlastní podmínky míru. 100 Spolek řeckých městských států se nato rozpadl. 101 Některé městské státy stáhly své vojáky zpět, aby se mohly doma připravit na další vedení války,  jiné  uzavřely  naopak  separátní  mír s Antipatrem. 102 Když začal Antipatros pochod do Attily, vyslali k němu Athéňané delegaci, která měla dohodnout podmínky míru. 103 Antipatros však vyjednávat nechtěl, a tak museli Athéňané přijmout jím stanovené podmínky míru. 104 Poté, co si Antipatros  podmanil také peloponéská města, vrátil se do Makedonie, aby se připravil na válku proti obyvatelům Aitolie, kteří se jako jediní zdráhali přijmout nadiktované podmínky míru. 105 Když pak Antipatros napadl s více než třiceti tisíci vojáky Aitolii a dobyl zde první města, zastihla ho zpráva, že se v Asii pokusil Perdikkás získat vládu pro sebe. 106 Proto Antipatros přerušil dosavadní útoky a vytáhl se svým vojskem do Asie, aby vedl válku proti regentovi této části říše, Perdikkásovi, a zajistil si tak vládu pro sebe jakožto nástupce Alexandra. 107 Obyvatelé Aitolie toho využili a dostali se až na území Lokris, kde porazili makedonské vojsko a obsadili některá města. 108 Spojili se zbylými svobodnými částmi Thesálie a vytvořili tak statné vojsko. 109 To však bylo rozděleno, přičemž jedna polovina měla dorazit do Aitolie a druhá zůstat v Thesálii pod vedením vojevůdce Menona. 110 Tato část však byla zakrátko Makedoňany poražena  pod vedením Polyperchona a Menon byl zabit. 111 To byla prozatím poslední vojenská akce v Řecku.

 

112 Po smrti Antipatra  se Řecko stalo opět dějištěm  mnoha bojů o nástupnictví. 113 Z druhého boje o nástupnictví vyšel jako jasný vítěz Antigonos, který pak svou moc rozšířil a upevnil. 114 Ostatní vojevůdci a potenciální nástupci však tomu přihlíželi s nedůvěrou a spojili se proti Antigonovi. 115 Vůdcem spojenců se stal Ptolemaios, který vládl nad Egyptem. 116 Seleukos, který k němu uprchl, pak společně s ním figuroval v třetím boji o nástupnictví, tentokrát proti Antigonovi.  117 Seleukos byl svéhlavý a úspěšný vojevůdce. 118 Po vítězství u Gázy nad Antigonovým synem Démétriem zvaným Poliorkétés táhl Seleukos přes syrskou poušť a získal pod svou kontrolu některá města v Mezopotámii. 119 Konečně se mu podařilo získat také Babylon a učinit ho výchozím bodem pro založení vlastní říše. 120 Svá dobytá území dokázal obhájit v několika bitvách, až to Antigonos nakonec vzdal a uzavřel s ním mír. 121 Seleukos získal pod svou vládu i mnohá řecká města. 122 Ve čtvrtém boji o nástupnictví utrpěl Ptolemaiův bratr Menelaos drtivou porážku u Kypru, a to od Démétriova vojska bojujícího za Antigona. 123 Po tomto vítězství se nechal Antigonos provolat králem celé Alexandrovy říše. 124 Antigonovo vojsko bylo posláno do Egypta, aby podlomilo Ptolemaiovu vládu. 125 Ptolemaiovi se podařilo zabránit vpádu nepřátelského vojska u Nilu. 126 Poté se nechávají Ptolemaios a jeho spojenci – Kassandros, Lýsimachos a Seleukos – prohlásit za krále, aniž  by  však stanovili  jasné  hranice svých království. 127 To se stalo podnětem k dalším vojenským potyčkám. 128 Démétrios se svým otcem Antigonem je však nechtěli uznat za krále. 129 Démétrios vedl v Řecku několik dobyvačných válek proti Kassandrovi. 130 Podařilo se mu obsadit Athény a nechal se oslavovat jako „syn bohů“. 131 Kassandros, Lýsimachos a Seleukos navázali ještě užší spojenectví. 132 Vydali se se svým vojskem na východ. 133 Antigonos a Démétrios jim vyšli vstříc se svým velkým vojskem. 134 Tato bitva se udála na Ipsu. 135 Antigonos a Démétrios v ní podlehli. 136 Antigonos v bitvě padl, část jeho vojska přeběhla už během bitvy na protivníkovu stranu.

 

137 Bitva u Ipsu znamenala konec Alexandrovy říše. 138 To, co Alexander kdysi založil a učinil světovou mocností, se rozpadlo kvůli nejednotnosti jeho nástupců. 139 Jeruzalém byl obsazen Ptolemaiem. 140 Mnozí Židé byli přesídleni, někteří se vystěhovali dobrovolně,  převážně  do  Egypta.  141 V Alexandrii  vznikla  velká židovská kolonie. 142 Židé se museli zavázat, že budou věrni Ptolemaiovi a jeho nástupcům. 143 Co tato nová doba přinese, ukáže jen čas. 144 S ohledem na uplynulé události zůstává jedinou útěchou jistota, že Hospodin, Bůh Izraele, bude mít na konci poslední slovo.

 

ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 2


1 Bůh sám, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od slunce východu až po západ. 2 Ze Sijónu, místa dokonalé krásy, zaskvěl se Bůh.

3 Určité období klidu, i když ne stálého, zažíval Sijón poté, co Ptolemaios upevnil svou moc. 4 Ze všech čtyř světových stran přicházely zprávy o nových válkách, povstáních a převratech. 5 Alexandrovi nástupci ještě neutišili svou žízeň po moci. 6 Vítězové poslední války a bývalí spojenci ovládli nyní různé části říše. 7 Na východě vládl  Seleukos,  nejprve  v  Babylóně,  poté  i v  Sýrii. 8 Ptolemaios  vládl

v Egyptě včetně Koilé Sýrie, Lýsimachos vládl z Thrákie nad pobřežními oblastmi. 9 Ze spojenců se stali protivníci, každý se snažil o dobytí co největšího území pro sebe. 10 Hlavním dějištěm válek bylo Řecko. 11 Démétrios bojoval nejprve úspěšně proti Pyrrhovi a Lýsimachovi, brzy byl však poražen a poslán do zajetí, kde také zemřel. 12 Poté porazil Lýsimachos Pyrrha a stal se samovládcem v Makedonii. 13 Všemi prostředky se snažil o upevnění své moci a ukázal se být krutým tyranem. 14 Jeho vláda plná násilí se stala díky intrikám jeho ženy Arsinoé, Ptolemaiovy dcery, ještě bezohlednější. 15 Seleukos pozoroval Lýsimachovu vládu s velkou nedůvěrou. 16 Když zemřel Lýsimachův spojenec Ptolemaios, poznal Selekuos, že nastala jeho hodina a začal tažení do Makedonie. 17 V rozhodující bitvě byl však Lýsimachos usmrcen a jeho vojsko poraženo. 18 Ale i Seleukos, tento velký vítěz, brzy završil svůj život. 19 Byl zavražděn na cestě do Makedonie, kde chtěl upevnit svou vládu. 20 Tak skončil poslední nástupce Alexandra.

 

21 Již za svého života stanovil Ptolemaios svého stejnojmenného syna svým spoluvládcem a nástupcem. 22 Vyloučil z dědictví syny z manželství s Eurydiké, kterou zavrhl. 23 Jeho syn a nástupce Ptolemaios ho nechal pochovat s velkou okázalostí. 24 Později prohlásil svého otce za „boha zachránce“ – Sótér. 25 Za vlády mladého Ptolemaia se pro Židy všelicos změnilo. 26 Mnozí odvlečení a zotročení Židé byli vykoupeni a byla jim darována svoboda. 27 Někteří se vrátili zpět do Judska, většina z nich však zůstala v cizích zemích. 28 V době úřadování velekněze Eleazara obdržel Chrám královské dary a chrámová služba se do jisté míry cenila. 29 Přes veškerá zlepšení však zůstávalo postavení Židů nejisté. 30 Tu a tam přijali Židé v cizích zemích helénistický styl života,  mnozí  zapomněli  dokonce  svou mateřštinu. 31 Předpisy Tóry zachovávali jen povrchně nebo vůbec, s Jeruzalémem je spojovala příležitostná návštěva Chrámu. 32 Ze západních zemí přicházely opětovně zprávy o nových válkách a převratech. 33 Města Kartágo a Řím bojovala někdy jako spojenci, jindy jako protivníci o mocenské postavení na západě, a to se  střídavým  výsledkem.  34 Ptolemaios  poslal  vícekrát vyslance  do  Říma, aby navázal kontakt se stále sílícími Římany. 35 Posílal také své důvěrníky opakovaně do východních zemí, aby zde navázali vztahy a zmapovali obchodní cesty.

36 Situace obyvatel na vesnicích se neustále pomalu zlepšovala díky novým náčiním a vynálezům, které ulehčovaly obrábění půdy a sklízení úrody. 37 Lidé získali kontaktem s cizími zeměmi nové poznatky a vědomosti ohledně lepšího využití půdy. 38 Také při výstavbě obydlí a zakládání nových sídlišť přispěly nové poznatky a stále se zdokonalující náčiní k tomu, aby se dalo pokročit snadněji a rychleji dále. 39 Vyskytuje se ale také ještě jiný druh pokroku, který nelze zařadit do všeobecného ulehčení práce. 40 Ten se ukazuje ve změně vztahu k životu: příklon k zahálce, rozptýlení, hře a zábavě. 41 Helénistické vzory myšlení se šířily jako potopa ve stále větší míře po celém světě, a tím i mezi Židy. 42 Nacházejí stále více nadšení pro sport a divadlo, vyhledávají různé akce a představení, zapomínají vlastní řeč, vzdalují se stále více duchovnímu životu, mají stále méně času pro Boha a pochybují dokonce o předpisech Tóry. 43 Při sportovních akcích se pak člověk dokáže rozvášnit jako přívrženec upřednostňovaných bojovníků či družstev, zesměšňuje protivníky, posmívá se poraženým a je sám zdrcen, nebo v jásavém rozpoložení podle toho, komu patří výhra. 44 Tak vede každý svůj vlastní malý „boj“, ať už hrozícími hrozebnými gesty nebo urážkami, což však často končí skutečnými bitkami nebo lokálními válkami. 45 U divadelních představení se dokáže člověk nadchnout pro to, co druzí vymysleli a jak to jiní ztvárnili, chválí nebo kritizuje cizí nápady; přitom zapomíná na vlastní původ, tradici a zbožnost – cizí myšlení vytlačuje myšlení vlastní. 46 Tak se mnozí Židé stali nejprve vlažnými, aby nakonec zcela vychladli v dodržování Tóry. 47 Židovští mudrci si dělali mnoho starostí o Boží národ, který začal upadat a sesychat díky vlastnímu ochabnutí a rozervanosti. 48 A  když  byla  přeměna provincií a říší, nový „řád“ národů v plném proudu, když se zdálo, že nový způsob života dobude svět, když začala oslabovat židovská víra v jednoho pravého Boha a zmatek dosáhl svého vrcholu, tu se událo něco mimořádného.

 

49 Zdálo se, jako by doba Izraele jednou provždy pominula, jako by Židé už své „odsloužili“, jako by byli Bohem zapomenuti, zoufalí sami nad sebou a odsouzeni k propadu. 50 Tu vzbudil Všemohoucí znavené mysli k novému životu, dal impuls k novému počátku ve světě. 51 Právě totiž v tomto nejhlubším bodě, když se Židé začínají rozpadat jako zrnko padlé do země, je Hospodin, Skála Izraele, učinil novým majákem pro lidstvo. 52 Bohu se zalíbilo zjevit se prostřednictvím svého národa celému lidstvu. 53 Slovo Boží, jeho poučení – určené Židům, dané Židům – bylo nyní zjeveno dle Božího úradku celému lidstvu. 54 Moudří a zbožní mužové Izraele, sedmdesát dva co do počtu, převedli Tóru do řečtiny, toho času nejdůležitějšího jazyka světa. 55 Tímto bylo Boží zjevení se jeho lidu přístupné všem národům, země se naplnila poznáním Boha, jak to bylo předpovězeno v Písmech. 56 Tohle totiž viděli a zvěstovali proroci v pradávných dobách. 57 To, co se zde událo, mohli Židé pochopit jen stěží, pohané zpočátku vůbec. 58 Ohlasy na překlad Tóry do řečtiny se budou ozývat ještě po nesčetných generacích, dokonce mohou stále sílit. 59 Izraelité byli po přijetí Tóry neustále očišťováni jako zlato ohněm. 60 Neměli chvíli oddechu nebo čas k odpočinku. 61 I když už snad taková doba nastala, Izraelité v ní dokázali většinou upadnout do nového hříchu. 62 A museli být znovu očištěni „ohněm“.

 

63 Někdy byli Židé jako Boží národ skutečně svítilnou, někdy spíše ostudou, ale nikdy nepřestali být Božím vlastnictvím. 64 To bylo nyní potvrzeno přede všemi národy. 65 Od nynějška mohou všichni, pokud jen chtějí, hledat Boha Abrahama, Izáka a Jákoba, modlit se k němu a žít podle jeho přikázání. 66 Jestli a v jaké míře tuto příležitost využijí, ukáže čas. 67 Přinese to Židům a Izraeli výhody, nebo na ně bude pohlíženo Bohem a lidmi ještě kritičtěji? 68 Jedno je každopádně jisté: Židé nechtějí svou víru a přikázání nikomu vnucovat. 69 Mají co do činění se sebou samými a se svým Hospodinem. 70 A přece se udál jeden zvrat, ze kterého už není návratu. 71 Hospodin rozprostřel své slovo jako ranní rosu přes celou zemi. 72 Kéž způsobí, co tím bylo dle jeho svatého úradku zamýšleno.



ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 3

 

1 Slyš, můj lide, svědčím proti tobě, kéž bys mě poslechl, Izraeli. 2 Nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu!

3 Sotva byla do řečtiny přeložená Tóra přístupná lidstvu, už přicházela ze všech stran pokušení, která měla Židy odvrátit od jim daného zjevení a upoutat jejich smysly na  svět  pohanských božstev.  4 Zvláště  silný  byl  tlak  a  vliv národů helénistického životního stylu. 5 Proto nás neudivuje, že značná část židovských kněží a zákoníků překlad Tóry do řečtiny, jakož i řecký styl života posuzovala celkově negativně.

 

6 Většina Židů měla mezitím úplně jiné problémy. 7 Ty vycházely z válečných konfliktů mezi Ptolemaiovci a Seleukovci. 8 Bůh často napomínal svůj národ tak, že jej vydal všanc cizí nadvládě. 9 Ptolemaiovsko–seleukovská válka o Koilé Sýrii skončila  ujednáním  míru. 10 Tento  mír  byl  zpečetěn  svatbou  Seleukova  vnuka

Antiocha s Bereniké, vnučkou Ptolemaia Sótéra. 11 Když ale Antiochos Bereniké po sedmiletém manželství opustil a vrátil se ke své bývalé ženě, stalo se to podnětem k třetí válce mezi Ptolemaiovci a Seleukovci. 12 Ptolemaios chtěl zachránit čest Béreniké a vydal se s válečnými loděmi směrem do seleukovského hlavního města, Antiochie. 13 Při jeho příjezdu však již byli Béréniké a její syn zavražděni. 14 To se stalo Ptolemaiovi pohnutkou k tomu, aby získal pomocí své armády vládu nad Sýrií, Mezopotámií a Kilíkií. 15 Tímto způsobem se stala ptolemaiovská říše jednou z nejvlivnějších mocností světa.

 

16 Seleukovská říše se naopak po uzavřeném míru s Ptolemaiovci nacházela ve špatné pozici. 17 Její provincie Baktrie a Parthie se staly postupně nezávislými. 18 Z Baktrie vzniklo řecko-baktrijské království, které se rozléhalo až k řece Indus. 19 Odtud přicházely zprávy o odlišném způsobu života tamějších obyvatel a jejich náboženských zvycích. 20 Tak byli Řekové konfrontováni s buddhismem. 21 Buddhismus ovlivnil  v  určité míře svět  utvářený  řeckým způsobem života. 22 Na západě vybudoval mezitím svou moc Řím. 23 Byly rozvíjeny nové válečné taktiky a zbraně. 24 Římanům nešlo o rozšíření jejich nahlížení na svět, ale pouze o více území a více moci. 25 Protivníkem Říma bylo Kartágo, bývalá fénická kolonie. 26 Římané nazývali obyvatele Kartága podle jejich fénického původu Punové. 27 Punské území okolo Kartága nazývali Africa, podle tam sídlícího kmene Afri.

 

28 Kartágo  bylo  silným  námořním  státem. 29 Zpočátku  panovaly  mezi  Římem a Kartágem přátelské vztahy a byly vzájemně uzavírány různé smlouvy. 30 Když se ale Římanům podařilo dobýt větší území, chtěli se prosadit také jako významná námořní mocnost. 31 To se stalo kamenem úrazu ve vztazích s Kartágem. 32 První válka začala kvůli konfliktu o Sicílii. 33 Římané vybudovali svou vlastní flotilu, jíž zničili flotilu Kartága. 34 Poté ztratilo Kartágo svá osídlená území na jiných ostrovech. 35 Tyto ztráty chtělo Kartágo nahradit územím na Iberském poloostrově. 36 K dosažení tohoto cíle byl do Ibérie vyslán vážený Kartáginec, vojevůdce Hamilkar, Římany zvaný Barkas. 37 Ten měl pro Kartágo dobýt tamější oblasti bohaté na kovy, což se mu také podařilo. 38 Na jihu území založili Barkidové město  Nové  Kartágo,  které  se  stalo  jejich  mocenským  centrem. 39 Barkidové uzavřeli s Římany smlouvu o hraniční linii na řece Iberus. 40 Toto ujednání však nemělo dlouhého trvání.

 

41 Spor o jedno město se stal příčinou začátku druhé války mezi Kartágem a Římem. 42 Pod vedením Hannibala se Kartáginci rozhodli k pochodu přes Alpy až do Říma. 43 Tento obtížný pochod stál Hannibala téměř polovinu vojska. 44 Plánoval izolovat Řím od jeho spojenců a potom ho napadnout. 45 Protože se však dostal do těžkostí se zásobováním, začali vojáci cestou drancovat. 46 Kartágincům však přesto polevovaly síly. 47 Většina spojenců zůstala věrná Římu, čímž jeho moc posílila. 48 Jako protiopatření připravovali Římané válečné tažení do Kartága, pod vedením Scipia. 49 Hannibal byl nucen vrátit se do vlasti a byl poražen Scipiem v bitvě u Zamy. 50 Tento triumf Říma znamenal konec moci Kartága, které se poté stalo římským vazalským státem.

51 Řecké městské státy, které mezitím ztratily na důležitosti, využili římské války k tomu, aby se pokusily opět nabýt svou zašlou slávu. 52 Proti tomu se postavili Makedoňané, kteří si chtěli udržet svou moc nad těmito státy. 53 Makedoňané měli od dob bojů o nástupnictví jedno z nejsilnějších vojsk světa. 54 Jejich vládce Filip uzavřel smlouvu s Hannibalem a vyhlásil Římu válku. 55 Spojil se také se syrským králem Antiochem. 56 Když se Makedonie opět vmísila do vnitrořeckých záležitostí, přišli Athéňanům a jiným řeckým městským státům na pomoc Římané. 57 Tak začal Řím postupně získávat vliv v řeckých státečcích, zatímco makedonské království svůj vliv ztrácelo.

 

58 Díky všem těmto měnícím se spojenectvím a válkám zesílil také zpravodajský tok. 59 Zprávy se šíří rychleji. 60 Jedna z novinek je zavedení makedonsko–seleukovského kalendáře, jehož výchozím bodem je rok obsazení Babylónu Seleukem. 61 Tento kalendář používají také v Sýrii a Judsku. 62 Poté, co se Řekové více seznámili s Tórou, nechávají přeložit do řečtiny ještě jiné části židovských svatých Písem. 63 Pohané pochopili, že se Židé na základě Tóry považují za vyvolený národ a uctívají jen jednoho Boha. 64 V tom jim chtějí zabránit, čímž začíná pro Židy pod vládou Seleukovců těžká doba. 65 Nejprve chtějí Seleukovci přiblížit Židům pohanské zvyky pokojnou cestou. 66 Ti Židé, kteří jsou ochotni přijmout pohanský životní styl, obdrží veřejné posty a mohou být dokonce dosazeni za soudce. 67 Tak se vytváří skupina helenizovaných Židů. 68 Tito schvalují sportovní akce, divadelní představení a taneční slavnosti a také se jich aktivně účastní. 69 Zachází to dokonce tak daleko, že nechávají stavět oltáře řeckým idolům a bohům. 70 Zbylí Židé to však co nejostřeji odsuzují. 71 Nyní nastává pro židovské obyvatelstvo doba zkoušky. 72 Jestli  v ní  úspěšně obstojí, závisí  na tom, zda zůstanou vytrvalí a v jaké míře jim pomůže Hospodin, Skála Izraele.

 

 

ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 4

 

1 Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově.

2 Věrnost Tóře jedněch a příklon k pohanským zvyklostem druhých začíná rozdělovat a rozpolcovat židovský národ. 3 Protože Židé nemají co mluvit do světového dění, zaobírají  se  sami  sebou;  tak  vznikají  mezi  nimi  četné, jako duha pestro-

barevné, skupiny. 4 V nich se nacházejí zástupci všelijakých zájmů, od bezhlavých fanatiků přes tradiční zastánce Tóry až po obdivovatele pohanských bohů. 5 Ani mezi kněžími a politickým vedením neexistuje jednotné mínění. 6 Zdá se, jako by byl Izrael opět Bohem zapomenut; ovšem Všemohoucí nejedná podle lidských měřítek. 7 Jen zbožní a Zákonu věrní Židé neupadají v této těžké době do bez-hlavosti a zoufalosti. 8 Dobře totiž vědí, že za všechny tyto těžkosti mohou hříchy lidu a že tyto těžkosti představují zároveň zatěžkávací zkoušku stálosti Bohem vyvolených. 9 Kolo dějin se mezitím točí vně Židů, protože ho neudržuje v pohybu Boží národ, ale svět. 10 Říše zanikají, nové říše vznikají, vládci jsou dosazováni na trůn a opět z trůnu sesazováni. 11 Silní ztrácejí svou moc a zcela neznámí vstupují jako nový mocenský faktor do světové arény. 12 Také v Římě, podobně jako u Řeků, se vysoce cení divadla a sportovních akcí; jen styl se odlišuje od toho řeckého. 13 Římané nechávají nastoupit lidi proti zvířatům, kochají se zvířecími zápasy, nebo když jsou lidé předhazováni zvířatům ke žrádlu. 14 Tady teče krev hned v aréně, a ne jako u Řeků až při potyčkách diváků po zápasech. 15 A tohle se pokládá v očích pohanů dokonce za určitý pokrok. 16 A nyní zpět k událostem.

 

17 Makedoňané byli Římany opakovaně poraženi, ztratili vládu v řeckých městských státech a museli platit Římu odškodné. 18 Řím chce rozšířit svá území dále na  východ.  19 Tam, v Koilé  Sýrii, bojují  o nadvládu  nadále  Seleukovci a Ptole-

maiovci. 20 Seleukovský vládce Antiochos porazil u pramenů řeky Jordánu vojevůdce Skopa. 21 Tak získali Seleukovci opět politickou vládu v Koilé Sýrii. 22 Aby Antiochos nato zaručil sjednaný mír mezi oběma dynastiemi, dal svou dceru Kleo-patru za ženu Ptolemaiovi. 23 Jako nový vládce potvrdil Antiochos Židům svobodné vykonávání jejich kultu. 24 Zatímco si Seleukovci byli zcela jisti svou mocí v Koilé Sýrii, vpadli tam najednou Římané. 25 V bitvě u Thermopyl byl Antiochos Římany drtivě poražen. 26 Poté, co byl jimi ještě jednou poražen u Magnesie, vzali s sebou Římané jeho syna Antiocha jako zajatce do Říma. 27 Také území východně od Velkého moře připadla mírovou smlouvou z Apameie do římské moci. 28 Kartaginský vojevůdce Hannibal, který uprchl před Římany do Sýrie, se musel opět po porážce Antiocha dát na útěk. 29 Když mu pak hrozilo od bithýnského krále vydání Římu, spáchal sebevraždu. 30 Mezitím se pokusil makedonský král Perseus, syn Filipův, obnovit zašlou moc své říše. 31 To se mu však nezdařilo a království Antigonovců se následně rozpadlo.

 

32 Po smrti Antiocha se stal vládcem říše jeho syn Seleukos. 33 Protože se Seleukos nacházel kvůli  placení  tributu  Římu  ve  finanční  krizi, dovolil  svému kancléři

Heliodorovi  vyplenit  jeruzalémský Chrám. 34  Heliodorovi se  tento ohavný čin nezdařil; o něco později krále zavraždil. 35 Antiochovi, který pobýval kdysi jako zajatec v Římě, se totiž podařilo vytvořit v Athénách a Pergamonu politickou opozici proti svému bratru Seleukovi. 36 Když se stal Antiochos, čtvrtý tohoto jména v seleukovské dynastii, králem, podnikl úspěšné tažení proti Egyptu. 37 Římané mu však zabránili v obsazení celého Egypta, protože si činili nárok na určitá území pro sebe. 38 Antiochos se musel vrátit, přičemž na zpáteční cestě vyplenil jeruzlémský Chrám. 39 Chrám nechal zasvětit Diovi. 40 Pod vládou Antiocha se situace Židů zhoršila, protože zrušil privilegia udělená Židům jeho otcem. 41 Snažil se sjednotit  svou říši  pomocí helénistického nazírání světa politicky, sociálně a nábožensky. 42 Zakázal Židům vykonávat jejich náboženský kult, obřízku, dodržování šabatu a četbu Tóry. 43 Za velekněze určil Oniasova bratra Jásona, který se zasadil o helenizaci Židů.  44 Nechal  přímo  vedle Chrámu  vystavět  gymnasion a podporoval konání závodů v Jeruzalémě. 45 Zneuctění židovského Chrámu bylo pro Židy nejhorším zločinem, který jim mohl být způsoben.

 

46 Když se naplnila míra  pohanských ohavných  činů v Judsku a v Jeruzalémě, nastala  hodina Židů,  hodina  jejich Boha. 47 Hospodin neudeřil do pohanského oltáře v Jeruzalémě jako blesk,  ne, On zažehl  malou jiskru v blízkém Modeínu, a sice skrze svého vyvoleného Matitjáše. 48 To, co provedli Matitjáš a jeho synové, nebyl žádný akt zoufalství ani bezhlavý akt msty, a už vůbec ne jednání z rezignace. 49 Byla to duchovní jiskra, která je v určitých momentech zažehnuta v Bohu oddaných osobách. 50 Dle veškerých lidských měřítek by Matitjášův čin při obětním oltáři v Modeínu býval měl zapříčinit vyhlazení jeho čeledi a všech Zákonu věrných Židů. 51 Místo toho však představoval předehru k obnovení Izraele, jak tomu nebylo vídáno ode dnů Ezdráše a Nehemjáše. 52 Národ, který zná svou minulost a ctí Boha, nemůže být vyhuben, i když páchá ještě snad tolik nepravostí. 53 Na konci vede Bůh sám svůj národ proti zlovolníkům a utlačovatelům, ať už pocházejí z řad vlastních nebo z řad pohanů. 54 Bůh je králem Izraele a zalíbilo se mu zvelebit své jméno prostřednictvím Matitjáše a jeho synů. 55 S židovským národem to totiž funguje následovně: Když si svět myslí, že je Izrael konečně zničen a vymýcen, vdechne mu Hospodin vždy nový život, a tak ho oživí jako suché kosti, jak o tom vypráví prorok Ezechiel. 56 Stačí si připomenout mocného Alexandra a jeho světovou říši! 57 Co je ve srovnání s ním nepatrný Matitjáš a malé místo jménem Modeín v Judsku? 58 A přece bylo právě zde zažehnuto světlo, které bude osvětlovat Izrael a mnohé národy. 59 Poté, co Matitjáš v rozhorlení zabil jednoho Žida obětujícího modlám, jakož i královského úředníka, uprchl se svými syny a jinými Zákonu věrnými Židy do hor. 60 Odtud organizovali boj za osvobození. 61 Když se dozvěděli, že Židé uprchlí z Jeruzaléma byli zavražděni v den šabatu, rozhodli se bránit proti nepřátelům v budoucnosti i o šabatu.

 

62 Po Matitjášově smrti se stal vůdcem jeho syn Juda. 63 Proslavil se se svým vojskem hrdinskými vítězstvími. 64 Dokonce i krutý tyran Antiochos, který na svém tažení slyšel o Judových úspěších, nechal napsat pro Židy dohodu, zatímco stižen nemocí bojoval v Persii o svůj život. 65 Judovi se podařilo očistit jeruzalémský Chrám od pohanských model a obnovit židovskou bohoslužbu. 66 Tuto událost slaví Židé každoročně jako svátek. 67 Juda dal přinést v Chrámě také smírčí oběti za padlé vojáky. 68 Vyslal své posly do Říma, aby uzavřeli dohodu o přátelství.

69 Mezitím se stal králem Démétrios, syn Seleukův. 70 Démétrios poslal vojevůdce Bakchída proti židovskému vojsku; tento porazil v bitvě u Elasy židovského vůdce Judu, zvaného Makkábí. 71 Po smrti Judy převzal vedení jeho bratr Jónatan, který však musel se svými bojovníky prchnout před Bakchídem za Jordán. 72 Také Jónatan byl bohabojný muž, který plně důvěřoval v Boží spravedlnost a milosrdenství vůči židovskému národu.

           


ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 5

 

1 Hospodin je velký Bůh, je velký Král nad všemi bohy.

2 Znovuzavedením židovského kultu v jeruzalémském Chrámě se pro Židy začíná blýskat na lepší časy. 3 Zlovolníci jim ovšem vybojovanou svobodu nepřejí a začínají nanovo své intriky. 4 Velekněz Alkimos, dosazený seleukovským vládcem Démétriem,  poroučí  strhnout  zeď  chrámového  nádvoří.  5  Protože  Démétriův

vojevůdce Bakchídás nemohl porazit Makabejce Jónatana a jeho bratra Šimeóna, uzavírá s nimi mírovou smlouvu. 6 Zdá se, že je válka v Izraeli skončena, a Jónatan začíná soudit židovský národ. 7 To probíhá v Mikmásu, kde kdysi Saul a jeho syn Jónatan začali boj proti Pelištejcům.

 

8 V té době tvrdí o sobě jeden muž z Kilíkie, Balas ze Smyrny, že je domněle zavražděný syn seleukovského tyrana Antiocha. 9 Nachází podporu u pergamonského krále Attaly. 10 Balas, který si přidává přízvisko Alexandros, se v doprovodu Antiochovy dcery Laodiké objevuje před římským senátem a přesvědčuje senátory o svém nároku na seleukovský trůn. 11 Vytváří vzdorovládu v přístavu Ptolemaios v Koilé Sýrii. 12 Jeho protivník Démétrios se pokouší spojit s Makabejcem Jónatanem, aby tak upevnil svou pozici. 13 Udílí mu právo vlastnit vojsko a propouští všechny židovské zajatce z jeruzalémské pevnosti. 14 Nato opevňuje Jónatan  horu  Sijón  a  začíná  obnovovat  Jeruzalém. 15 Když  se  Alexandros  dovídá o statečnosti Makabejců, chce s nimi uzavřít také přátelský spolek. 16 Dosazuje za velekněze Jónatana, který nastupuje svůj úřad na svátek Sukot. 17 Jónatan nedůvěřuje Démétriovi kvůli dřívějším hrůzným činům. 18 Alexandros, podporovaný ptolemaiovskými  Egypťany, vítězí  nad  Démétriem  a  stává  se  vládcem seleukovské  říše. 19 K upevnění své pozice si bere za ženu ptolemaiovskou  princeznu Kleopatru.

 

20 Řím se mezitím pokusil získat větší oblasti v Hispánii. 21 Keltiberské kmeny se postavily na odpor. 22 Hlavou odporu byl Viriathus, významný vůdce z kmene Lusitánů. 23 Řím  uzavřel  s Viriathem mírovou dohodu, nechal jej ale později zavraždit. 24 Mezitím došlo také k potyčce mezi Kartágem a západně hraničícím numidským královstvím. 25 Numidie byla už od punské války vnitřně rozdělena: východní část sympatizovala s Římem, západní část s Kartágem. 26 Řím dosadil krále Massinissa za vládce celé Numidie, jeho království se rozléhalo západně až k Mauretánii. 27 Massinissa, který si byl jist podporou Říma, podnikl několik útoků na kartaginské oblasti. 28 Kartágo poslalo své vojsko proti numidskému králi. 29 Tím začala válka, v níž Římané po třech letech tvrdých bojů Kartágo úplně zničili. 30 Ve stejném čase přemohl Řím také řecké městské státy. 31 Achajský spolek se sídlem v Korintu Římu oponoval. 32 Když státy achajského spolku vyhlásily válku Spartě, dostaly se do konfliktu s Římem. 33 Římané srovnali Korint se zemí, muži byli popraveni, všichni ostatní prodáni do otroctví. 34 Vedle provincií Macedonia a Africa se tak staly i řecké městské státy římskými provinciemi. 35 Řecký životní styl se prosazuje mezi Římany stále více. 36 Již dříve přijal Řím poselstvo  filozofů  z Athén.  37  Nyní  se Římané  účastní  také  olympijských  her. 38 V Kilíkii začal mezitím Démétriův stejnojmenný syn boj o moc v seleukovské říši. 39 Jeho zástupce v Koilé Sýrii vedl boj proti Alexandrovi, byl však poražen v Gáze Jónatanem. 40 Egyptský faraón  Ptolemaios  spěchal  nejprve svému  zeti Alexandrovi na pomoc. 41 Cestou obsadil mnoho měst. 42 Nakonec však přešel na Démétriovu stranu a  nabídl  svou  dceru  Kleopatru, kterou  dal  předtím  za  ženu Alexandrovi, jako součást spojenecké dohody za ženu Démétriovi. 43 S egyptskou pomocí se Démétriovi podařilo porazit Alexandra u seleukovského hlavního města Antiochie. 44 Tři  dny  poté  zemřel  Ptolemaios,  šestý tohoto  jména  v  ptolemaiovské dynastii. 45 To byl ten, který dovolil postavit z Jeruzaléma uprchlému veleknězi Oniášovi židovský chrám v egyptské Leontopolis v nilské deltě.

 

46 Toho času se stáhla skupina zbožných Židů do pouště blízko Solného moře, aby tam žila ve skrytosti.  47 Navrhli pro své společenství vlastní pravidla a zabývali se opisem, překladem a psaním židovských náboženských písemností. 48 Mezi nimi se nacházela také Kniha jubileí, která popisuje židovské dějiny od počátku světa po vyjití z Egypta.

 

49 Démétrios se stal po smrti Alexandra a Ptolemaia samovládcem v celé seleukovské říši. 50 Mezitím jmenoval Antiochos, syn Alexandrův a Kleopatřin, Makabejce Jónatana za správce Koilé Sýrie a jeho bratra Šimeóna za velitele pobřežního území. 51 Antiochův vojevůdce Diodotos však sám převzal vedení v Sýrii a nechal lstí Jónatana zavraždit. 52 Šimeón uznal Démétria za seleukovského krále a na oplátku jím byl jmenován veleknězem a etnarchem v Judsku. 53 Šimeónův syn Jóchanan se stal velitelem vojska. 54 Šimeón obnovil s Římem smlouvu o přátelství. 55 Byl zavražděn společně se syny Judou a Matitjášem svým zetěm v Jerichu. 56 Třetí syn Jóchanan se pak stal jeho nástupcem. 57 Tento dosáhl pro Židy politickou nezávislost a vedl expanzivně zaměřenou politiku. 58 Na jihu připojil k židovskému státu Idumeu. 59 Na severu dobyl Samařsko a zničil chrám na hoře Gerizim. 60 Tím byli lidé nuceni putovat do Jeruzaléma a obětovat v Chrámu.

 

61 Bylo potlačeno povstání otroků proti římským pánům; tisíce otroků byly ukřižovány. 62 Římanům se podařilo založit provincii Zaalpská Galie. 63 Kmeny Kimbrů a Teutonů tomu nepřihlížely nečinně. 64 Také nový numidský král Jugurtha se nyní postavil proti Římu. 65 Hlavním velitelem římského vojska byl Gaius Marius, který se zasloužil o jeho reformu. 66 Ten pak porazil Numiďany, stejně jako Řím ohrožující kmeny Teutonů, Ambronů a Timbrů. 67 V Judsku se nechává prohlásit za krále syn Jóchana s přízviskem Hyrkannos, Aristobulos. 68 Dobývá území Galileje a pokouší se tam zavést židovský způsob života. 69 Když za rok náhle umírá, přebírá jeho bratr  Jónatan  vládu  i  úřad  velekněze. 70 Nechává  se  nazývat  Alexander Jannaios a bere si za ženu ovdovělou švagrovou Salome. 71 Židé mají po dlouhé době opět své království. 72 Zda bude mít před Bohem trvání, zažijí další generace.

 

 

ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 6

 

1 Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec, berou za své věrní mezi lidmi.

2 Římané dobývají stále nové oblasti, staré říše zanikají a stávají se římskými provinciemi. 3 Řím musí najít řešení, jak úspěšně vládnout nad tak velkými oblastmi. 4 Je zde vyžadována římská správa. 5 Pro zvládnutí vzniklých problémů se doplňují staré zákony nebo koncipují nové. 6 Každý nový zákon potřebuje před svým schválením souhlas římského senátu, jehož členové patří k nejváženějším římským občanům. 7 Lid volí každý rok dva konzuly, kteří jsou pověřeni nejvyšší civilní a vojenskou mocí a kteří se mají vzájemně kontrolovat. 8 Po ukončení jejich funkčního období dostanou vždy coby prokonzulové přidělenu provincii jako správní oblast. 9 V případě vojenského ohrožení římského státu je určen, na omezenou dobu půl roku, jeden diktátor, který přebírá absolutní moc.

 

10 V té době se dostal Řím do problémů se spojeneckými kmeny Italiků. 11 Chtěli si pro sebe vynutit římské občanské právo a zřídili si dokonce vlastní senát ve městě Corfinium, které nazývali Italica. 12 Po dlouhých bojích bylo římské občanské právo uděleno těm, kteří zůstali věrni Římu. 13 Na východě spravoval Řím novou provincii Asia, jejíž oblast odkázal Římu poslední pergamonský král Attalos. 14 To se nelíbilo pontskému králi Mithridatóvi, který proto navedl v Asii žijící Řeky, aby se proti římské nadvládě vzbouřili kvůli vysokým daním. 15 Poručil ze své nové rezidence v Efezu pobít během jednoho dne všechny Římany a Italiky žijící v provincii Asia.  16 Ke hnutí odporu proti Římanům se připojili také Athéňané. 17 V Římě dochází ke střetu lidu a senátu. 18 Jde o vedení války proti Mithridatóvi. 19 Lid chce předat velení Gaiovi Mariovi, který provedl reformu vojska. 20 Senát upřednostňuje naproti tomu konzula Lucia Cornelia Sullu, který se vyznamenal ve válce proti spojencům. 21 Mezi oběma tábory dochází k občanské válce. 22 Sulla  nechce  přijít  o p ověření  senátu  k  řešení  krize  na  východě  říše, vydává se tedy se svými vojenskými oddíly nejprve proti Athénám a poté do provincie Asia. 23 V Římě mezitím uchvacují moc stoupenci Gaia Maria. 24 Sám však brzy nato umírá. 25 Sulla uzavírá mír s pontským králem, a tak zůstává Mithridatés vládcem Pontu. 26 Sulla sám se navrací spěšně do Říma, ukončuje tam občanskou válku a nechává zavraždit mnohé politické protivníky. 27 Nechává se jmenovat diktátorem. 28 Mladý Gnaeus Pompeius  dostává  jako  Sullův  přívrženec jeho nevlastní dceru za ženu. 29 Jako vojevůdce nastoluje Pompeius pořádek v provinciích Sicilia, Africa i Hispania. 30 Po ukončení funkčního období coby římského konzula je poslán na moře proti pirátům ohrožujícím obchod.

 

31 Seleukovská říše se rozpadla po Seleukově smrti na vícero území, na kterých přetrvávaly mocenské boje. 32 Tuto situaci využili obyvatelé Kilíkie a začali se živit výnosným pirátstvím. 33 Pompeius je však porazil a Kilíkie se stala římskou provincií. 34 Po porážce pontského krále vznikla z oblastí Pontu a Bithýnie římská provincie. 35 Na východě hraničí nyní Římané s vojensky silnými Parthy, s nimiž se dohodli  na řece  Eufrat  jako na hranici. 36 Také v židovském  království  došlo

k podstatným změnám. 37 Během vlády Alexandra Jannaia se vzepřela skupina zbožných Židů proti rostoucí helenizaci židovského království. 38 Tito vyzvali Alexandra, aby se rozhodl zastávat buď úřad vládce, nebo velekněze. 39 Za Alexandrovy vlády měli většinu ve veleradě saduceové, kteří ovlivňovali židovskou politiku.

 

40 Opozice mohla počítat s podporou obyčejného lidu, protože se mimo jiné vyjadřovala také k majetkovým rozdílům mezi chudými a bohatými. 41 Především však zastupovala mínění, že by měla být chrámová služba podřízená Tóře, ale i spisům proroků, které však saduceové neuznávali. 42 Tehdy došlo k povstání přívrženců opozice, které bylo krvavě potlačeno.  43 Teprve  na  smrtelné  posteli vyzval Alexander obě skupiny velerady k toleranci. 44 Po Alexandrovi nastoupila na trůn jeho žena Salome, která přijala ještě řecké jméno Alexandra. 45 Salome Alexandra byla první židovskou královnou. 46 Protože nemohla jako žena zastávat úřad velekněze, byl tím pověřen její syn Jochanan Hyrkános, který byl předurčen za krále. 47 Za vlády Alexandry předsedal veleradě učenec Šimon ben Šétach. 48 Tento prosadil farizejskou interpretaci židovského Zákona. 49 Jeho reformy se týkaly manželského zákona či založení chlapeckých škol pro výuku Tóry. 

50 Stále  více  potlačované  saduceje  pověřila  královna  kontrolou  hraničních pevností. 51 Toho využil po smrti královny její mocichtivý syn Aristobulos, který získal proti svému bratru Hyrkánovi mnoho vojáků. 52 V této pro Hyrkána nepříznivé pozici mu pomohl jako poradce Idumejec Antipatros. 53 Hyrkános se spojil s nabatejským králem Aretou. 54 Aristobulos  se  obrátil  s prosbou  o  pomoc  na římského vojevůdce Pompeia, který bojoval v Sýrii proti arménskému králi Tigranovi. 55 Tak byl Hyrkános nejprve poražen a Aristobulos nastoupil na židovský trůn. 56 Avšak  pomocí  Antipatra získal Hyrkános brzy Pompeia na svou stranu. 57 Když Hyrkánovi přívrženci otevřeli Pompeiovi brány Jeruzaléma, opevnil se Aristobulos se svou legií na několik měsíců v jeruzalémském Chrámu. 58 Když ho konečně Pompeius porazil, vstoupil k všeobecnému zděšení všech Židů i do velesvatyně Chrámu. 59 Pompeius potvrdil Hyrkána ve funkci velekněze, ale Judsko rozdělil do okrsků a podřídil je římské provincii Syria. 60 Aristobulova rodina byla zajata a přivedena do Říma, s výjimkou Aristobulova syna Alexandra, kterému se podařilo uprchnout.

 

61 Zatímco Pompeius pobýval mimo Řím, druzí kuli politické plány. 62 Mezi nimi Gaius Julius Caesar, vojevůdce, řečník a představený sakrálního kolegia. 63 Podařilo  se  mu  urovnat  dlouholeté  nepřátelství  mezi  Crassem a Pompeiem. 64 Caesar byl pak pomocí Crassa a Pompeia zvolen konzulem a dal svou dceru Julii Pompeiovi za ženu. 65 Poté se stal prokonzulem v Gálii. 66 Tam vedl boje proti Helvetům a Britům. 67 Také v Egyptě došlo k třenicím o trůn. 68 Vládnoucí  Ptolemaios  byl  vyhnán  a  odešel  do  Říma  s  prosbou  o  pomoc. 69 S římskou pomocí byl opět dosazen za egyptského krále. 70 Římané ovládají takřka celý svět. 71 To jim však stále ještě nestačí. 72 Izrael ztrácí naproti tomu kvůli  vnitřní  nejednotnosti  a  římskému útlaku postupně  na  samostatnosti  i  na významu.

 

 

 

ČÁST PRVNÍ                                  Kapitola 7

 

1 Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil. Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Svou prchlivost odkládal jsi zcela, přestával jsi planout hněvem.

2 Když byl Hyrkános veleknězem v Jeruzalémě a Antipatros tam působil jako správce, zastihla Judsko zpráva, která přinesla kromě smutku i jisté odlehčení. 3 Aristobulos, bratr Hyrkána, přišel v Římě o život, zatímco jeho synovi Antigonovi Matitjášovi se zdařil útěk. 4 V římské říši došlo k nepokojům a válkám, protože se Julius Caesar zdráhal podvolit rozhodnutí senátu o zbavení moci. 5 Vpochodoval se svým vojskem do Říma, kde se měl střetnout s Gnaeem Pompeiem pověřeným senátem obranou Říma. 6 Pompeius však zjistil, že nemá k dispozici dostatečné vojenské jednotky a dal se se svým vojskem na útěk. 7 Caesar ho pronásledoval a v Thesálii došlo k boji. 8 Julius Caesar porazil svého soupeře lstí. 9 Pompeius uprchl do Egypta, kde ho nechal Ptolemaios ze strachu před Caesarem usmrtit.

 

10 Caesar, který následoval Pompeia do Egypta, urovnal spor o trůn mezi Ptolemaiem a jeho sestrou Kleopatrou. 11 Na jeho popud byla Kleopatra opět dosazena jako spoluvladařka. 12 Kvůli tomu došlo v Alexandrii k povstání proti Caesarovi. 13 Mithridatés z Pergamonu a Antipatros spěchali se svými jednotkami na pomoc Caesarovi, kterému se opět podařilo rozhodnout pro sebe bitvu lstí. 14 Caesar jmenoval mladšího Ptolemaia za spoluvládce, protože starší přišel o život. 15 Mezi Kleopatrou a Caesarem se rozvinul milostný vztah, jehož plodem byl Ptolemaios s přízviskem Caesarion. 16 Caesar potvrdil  Antipatra  a  Hyrkána  v  jejich  úřadech a Antipatros dostal dovolení znovu vybudovat hradby Jeruzaléma. 17 Antipatros určil staršího syna Fasaela za velitele v Jeruzalémě a mladšího syna Heroda v Galileji. 18 Herodes bojoval úspěšně proti zbojnickým bandám, a zvláště Syřané ho oslavovali jako zachránce. 19 Antipatros byl otráven, avšak Herodes vydal brzy příkaz usmrtit také původce této vraždy.

 

20 Mezitím zvítězil Julius Caesar v několika bitvách proti synům a přívržencům Pompeia. 21 Navrátil se jako samovládce do Říma, kde byl jmenován diktátorem. 22 Zavedl nový kalendář. 23 Ze začátku bylo mnoho senátorů Caesarem nadšeno, nyní se však obávali, že by mohl zprostit senát veškerého práva spolurozhodování. 24 Došlo proti němu ke vzpouře, ve které hráli hlavní roli Marcus Junius Brutus a Gaius Cassius Longinus. 25 Caesar byl zavražděn při zasedání senátu v Pompeiově divadle několika ranami dýkou. 26 Původci vzpoury uprchli z Říma. 27 Gaius Octavius,  Marcus  Antonius  a  Marcus  Aemilius  Lepidus  uzavřeli  společně  druhý

triumvirát. 28 Pronásledovali Caesarovy vrahy, kteří po porážce spáchali sebevraždu.

 

29 V Judsku přineslo prohlášení Caesara bohem jen pohrdání. 30 I tak vznesli obyvatelé  Judska  u  Marka  Antonia  stížnost  proti  Herodovi a Fasaelovi. 31 Marcus

Antonius na to nepřistoupil.  32 Spíše nechal proti vzbouřencům zasáhnout násilím. 33 Antigonos Matitjáš, synovec velekněze Hyrkána, využil příhodný čas pro své zájmy. 34 Pomocí Parthů dobyl Judsko a prohlásil sám sebe za velekněze. 35 Svému strýci, který byl Parthy zajat, nechal uříznout uši, a tak ho učinil nezpůsobilým pro úřad velekněze. 36 Poté co Parthové dobyli Jeruzalém, spáchal Fasael sebevraždu, zatímco Herodes uprchl do Říma. 37 Zakrátko se však navrátil jako obléhatel Jeruzaléma. 38 Římský senát ho totiž jmenoval králem Judska. 39 Herodes dobyl Jeruzalém a nechal na příkaz Marca Antonia zavraždit Antigona Matitjáše. 40 Herodes zavrhl svou první ženu a oženil se s Mariamne, vnučkou vele-kněze Hyrkána, aby si tím získal oblibu lidu. 41 Na naléhání své tchyně jmenoval Herodes do úřadu velekněze svého švagra Aristobula a sesadil do té doby úřadujícího Ananela. 42 Když však viděl, jak lid vítal nadšeně s jásotem mladého Ari-stobula, bylo mu to proti mysli. 43 Poté, co se Aristobulos utopil, pravděpodobně pomocí Herodových sluhů, dosadil Herodes za velekněze opět Ananela. 44 Za to ho lid nenáviděl ještě více.

 

45 V  Římské  říši  došlo  opět  k  novým  občanským  válkám. 46 Octavius porazil

v námořní  bitvě  Marca  Antonia,  kterému  se však podařilo  uprchnout  společně

s Kleopatrou. 47 Po těchto událostech nechala Kleopatra arménskému králi Artavazdovi setnout hlavu. 48 Zklamáni porážkou spáchali Marcus Antonius a Kleopatra sebevraždu. 49 Marcus Agrippa porazil Sexta Pompeia, který blokoval přívoz obilí  do  Říma. 50 V  Římě  nechal  postavit  chrám  zasvěceným  všem božstvům.

51 V Kantábrii ukončil vítězně tamější nepokoje a války. 52 Aby Octavius zabránil povstání, nechal zavraždit Caesariona, syna Kleopatry a Caesara. 53 Octavius obdržel od senátu jméno Augustus. 54 Herodes nechal vystavět chrámy, divadla, města, přístavy. 55 Nakolik byl Herodes úspěšný jako vojevůdce a stavitel, tolik neštěstí měl ve vlastní rodině. 56 Probíhaly zde mocenské boje, v nichž hrály svou úlohu zfalšované dopisy, nesčetné intriky a pomluvy. 57 Tak nechal Herodes popravit téměř celou svou rodinu. 58 Aby mohl uskutečnit své velkolepé stavební úmysly, vysával   hospodářsky  židovský lid.  59 Čím více byli Židé vykořisťováni a utlačováni, tím úpěnlivěji volali k Bohu o příchod Mesiáše.

 

60 Augustus upevnil dovedně svou samovládu. 61 Zavedl novou měnu se zlatými, stříbrnými, mosaznými a měděnými mincemi. 62 Uzavřel mírovou smlouvu s Parthy. 63 Za hranici byla stanovena řeka Eufrat. 64 Při této příležitosti si obě strany vyměnily zajatce. 65 Augustův nevlastní syn Nero Claudius Drusus potlačil povstání Germánů. 66 Jeden nejprve malý konflikt vyústil ve válku proti Batavům. 67 Nero Claudius Drusus je však se svým vojskem porazil. 68 Římská říše je nyní obrovská, ale přírůstek obyvatelstva malý. 69 Proto vydává Augustus vícero zákonů. 70 Jeden z nich určuje trestné předpisy pro cizoložství a zvrhlé sexuální chování. 71 Jiný zákon stanovuje sankce proti svobodným. 72 Jestli to však přinese očekávané výsledky, se ukáže až časem.

 

 

 

 

 

ČÁST DRUHÁ                                 Kapitola 1

 

1 Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? 2 Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?

3 V době, kdy byl Octavius Augustus císařem v Římě a král Herodes vládl Židům, udály se v provinciích bývalého Izraele podivuhodné věci. 4 Lid byl ve velké tísni kvůli tíživému daňovému břemenu, přehnaným zásahům římských vojáků a svévoli královských úředníků. 5 Obyvatelstvo zchudlo a přičítalo za to vinu Římu, Herodovi nebo oběma stranám; lidé byli netrpěliví a nekontrolovatelní. 6 Byli mnozí, kteří navrhovali lidu jednou takové řešení problémů, podruhé jiné východisko z jejich tísnivé situace. 7 Někteří byli pro odepření poslušnosti Římu a Herodovi, jiní byli spíše nakloněni jednotě s císařem a králem, aby se mohli přinejmenším těšit určitým ulehčením. 8 Další považovali za jediné východisko válku a násilné osvobození  židovského národa  z  jejich poroby.  9 Nálada byla pochmurná a neblahá. 10 Na jedné straně choval lid naději na lepší budoucnost, na druhé straně se objevovali jedinci, kteří v přesvědčení, že musí být něco učiněno, vystupovali jako očekávaný Mesiáš nebo alespoň nepopírali, když za něj byli považováni. 11 Také lid věřil, že jen Mesiáš ho může vyvést z této naprosto bezvýchodné situace. 12 Proto bylo o to jednodušší manipulovat s lidem a zapojit ho do cizích cílů.

 

13 Přibližně v tuto dobu porodila dívka jménem Miriam, to jest Maria, z Nazaretu v Galileji jednoho chlapce. 14 Tato dívka, nebo spíše mladá žena, byla provdána za muže jménem Josef z pokolení Davidova. 15 Samotný porod se udál v Betlémě v Judsku. 16 Matka chlapce a její muž tvrdili, že toto dítě nebylo počato přirozeným způsobem, ale Božím zázrakem. 17 Nikdo by zcela určitě nevěnoval tomuto vyprávění páru ani špetku pozornosti, kdyby se tenkrát nepřihodilo ještě něco jiného. 18 V noci, kdy se  chlapec narodil,  přišli pastýři  z  okolí  Betléma k matce a novorozenci a vyprávěli něco podivuhodného. 19 Zažili té noci Boží slávu, viděli a slyšeli Boží anděly. 20 Andělé jim zvěstovali s velkým jásotem a zpěvem jedno poselství. 21 K veliké radosti pro celý národ Izrael se měl narodit oné noci ve městě Davidově Mesiáš, Zachránce – Pán. 22 A andělé je prý poslali do Betléma se slovy, že tam naleznou novorozeně a jeho matku; přesně tak, jak se poté také opravdu stalo. 23 Když bylo dítě osmý den obřezáno, dali mu rodiče jméno Ješua, to jest Ježíš.

 

24 V oněch dnech se přihodily ještě jiné podivuhodné události ohledně dítěte. 25 Od východu přišli do Jeruzaléma vykladači hvězd a ptali se po narozeném židovském králi. 26 Vyčetli prý z hvězd, že se měl narodit nový král Židů. 27 Jejich tvrzení velmi zneklidnilo krále Heroda a zákoníky; znalci Zákona navedli vykladače hvězd na cestu do Betléma, protože to bylo město, z kterého se očekával příchod Mesiáše. 28 Přestože moudrost vykladačů hvězd nestačila na to, aby mohli sami dítě najít, přivedlo jejich vyprávění matku dítěte k úžasu. 29 Když přinesli rodiče dítě čtyřicátý den do Chrámu, k vykoupení prvorozenců, předpověděli jim zcela neznámí lidé něco velikého o jejich synu Ježíši. 30 Matka, ale také mnoho svědků z Betléma, Jeruzaléma a později z Nazaretu uchovávalo tyto události v paměti. 31 Když bylo Ježíšovi dvanáct let, odebrala se jeho rodina, jak to bývalo zvykem, na svátky do Jeruzaléma i s ním. 32 Když se po svátcích vraceli, zjistili, že Ježíš chyběl.  33 Po  dlouhém  hledání  ho  našli  v chrámovém  okrsku  zapředeného do

diskuze s  učiteli a  znalci Zákona.  34 Všichni  přítomní  byli  uchváceni  znalostmi a bystrou myslí dítěte. 35 Znalci Zákona by byli bývali určitě nadšeni, kdyby se stal jejich učedníkem, Ježíš sám by tam byl býval také rád zůstal, ale matka byla neúprosná, a tak musel chlapec s rodiči zpátky do Nazaretu. 36 V Nazaretu vedl zcela normální život a pomáhal otci při všech tesařských a stavitelských pracích.

 

37 Toho času byla situace v Jeruzalémě a okolí velmi napjatá. 38 Král  Herodes zemřel a po jeho smrti nastal úporný boj o následnictví. 39 Nakonec bylo království rozděleno  mezi  jeho  tři  syny.  40 Archealos  se stal  tetrarchem Judska,  Antipas Galileje a Filip Iturey a Trachonitis. 41 Archelaos byl později císařem zbaven moci a byla vytvořena římská provincie Judea. 42 Toho času se množily malé i velké nepokoje, boje, rebelie; římští vojáci byli stále více nenáviděni kvůli opovážlivým zásahům v Jeruzalémě a Chrámě. 43 Nejednotnost židovských stran a bezohlednost římských vojáků vedly k takřka nesnesitelnému stavu, který ohlašoval neblahé časy. 44 Nálada lidu byla zjitřena, nikdo nevěnoval pozornost obezřetným hlasům a stranám usilujícím o kompromis s Římem. 45 V této napjaté situaci vystoupil jistý, to jest Jan, který kázal obrácení a blízkost království Božího. 46 Jeho kázání měla na lidi velký vliv a mnozí k němu přicházeli, aby je po vyznání hříchů ponořil do řeky Jarden, to jest Jordán, na znamení obrácení. 47 Jan sám říkal, že není ani Mesiáš, ani prorok, ale volající v poušti, který zvěstuje někoho většího. 48 Jednoho dne k němu přišel již zmíněný Ježíš z Nazaretu, ke kterému se mezitím přidružilo vícero učedníků, a nechal se Janem ponořit do Jordánu. 49 Dle očitých svědků se při jeho ponoření událo několik zázračných znamení a také Jan tvrdil, že Ježíš má být tím, koho ohlašoval.

 

50 Od té doby začal Ježíš se svými učedníky putovat Judskem, Samařskem a Galileou a zvěstoval blížící se království Boží. 51 Své přednášky, kázání a poučení potvrzoval mnoha znameními, takže jeho přítomnost přitahovala stále větší masy lidi. 52 Přiváděli k němu posedlé a nemocné a ti byli uzdravováni. 53 Mnozí byli nadšeni jeho učením a způsobem výkladu Tóry, takže se kolem něj kupilo stále více učedníků. 54 Mezi nimi však bylo mnoho chtivých podívané, zázraků a senzace. 55 Nechyběli ani zákoníci z Jeruzaléma, kteří byli posláni veleknězem, aby zjistili, o co se tu vlastně jednalo, zda by to mělo být dílo Boží, nebo tu působili démoni a šarlatáni. 56 Neměla by být zapomenuta ani skupina horlivců za osvobození Izraele, kteří očekávali, že by je Ježíš jako Mesiáš vedl do boje a zvítězil by nad Římany.  57 Ti však byli zklamáni nejtrpčeji.  58 Ježíš totiž nechystal žádné přípravy ani nezamýšlel vést boj proti někomu, spíše přesně naopak: stále znovu volal k pokoji, smíření, lásce k bližnímu a obrácení k Bohu. 59 A tak došlo jak mezi lidem, tak mezi učiteli Zákona k hlubokému rozdělení kvůli Ježíši. 60 Mimo to se choval ještě během svátků v Jeruzalémě velmi často provokativně a dostával se do sporu se zákoníky, farizeji i saduceji. 61 Vyčítal kněžím a chrámovým služebníkům, že prý svou nedbalostí zneuctili Chrám a udělali z Božího domu tržiště. 62 Zklamal i prosté lidi z národa, kteří ho chtěli následovat v naději, že tak uniknou před chudobou a nemocí.

 

63 Ježíš odmítal jakoukoliv vůdčí roli v boji za osvobození. 64 Své učedníky rozdělil  na dvě  skupiny: dvanáct  nejbližších  a širší kruh sedmdesáti dvou dalších. 65 Učedníkům vykládal Písma, objasňoval předpisy Tóry, interpretoval citáty proroků a poučoval o tajemstvích lidských srdcí a zranitelnosti duše. 66 Příliš důvěrný však nebyl s nikým, kromě tří učedníků z bližšího kruhu dvanácti, kteří ho však také většinou špatně pochopili; často nepochopili vůbec nic a měli strach zeptat se ho na vysvětlení. 67 Ježíš nezjevoval nikomu své úmysly a zdálo se, že neměl pražádný zájem na tom, aby ho někdo prohlašoval Mesiášem nebo aby se sám za něj vydával. 68 Na jednu stranu byl provokativní, svárlivý, snadno vznětlivý, strohý, někdy také urážlivý, na druhou stranu láskyplný, soucitný a nápomocný, zvláště když k němu přicházeli ti nejslabší a nejchudší. 69 Tak to šlo několik roků, a čím byl známější, tím více se obyvatelstvo rozdělovalo. 70 Široká masa ho obdivovala, političtí a náboženští vůdci byli stále více nazlobeni. 71 Považovali totiž rozdělení lidu kvůli němu za to poslední, co Židé v této době potřebovali. 72 Kromě toho bylo pro ně neslýchané, že vykládal Tóru zcela jinak, někdy dle jejich mínění dokonce skandálně. 73 Ježíš však vždy znovu zdůrazňoval, že by v Tóře neměla být pozměněna ani tečka nebo čárka.

 

74 Dovolil si vytknout učitelům Zákona a některým farizeům, že vyučují druhé v Tóře,  ale  sami  dle toho  nežijí.  75 Ti ho zase  kritizovali  za  velmi úzký vztah

k esénům, jedné pro ně problematické skupině, která žila velmi asketicky. 76 Mimo to zákoníky rozčilovalo, že zdůrazňoval důležitost osobního obrácení, smíření s Bohem, bližním a sám sebou, modlitby o samotě, radostného půstu a ochotu pomoci. 77 Zdálo se, jako by Ježíšovým adresátem nebyl míněn národ Izrael, ale každý člověk, ať už Žid nebo pohan. 78 K tomu se přidružilo jeho doporučení k nenásilnostem, ke strpění ponížení a lásce k nepříteli. 79 Římané mu však nedůvěřovali,  protože  všude  přitahoval  velké  množství  lidí,  což  vzbuzovalo  podezření tajných příprav k povstání. 80 O tom, že byl velmi kontroverzní, svědčí i to, že ho opustili dokonce i mnozí jeho učedníci, protože nemohli pochopit jeho řeči a jednání. 81 Ježíš se je však žádným způsobem nepokoušel přemluvit, aby zůstali, natož získávat nové učedníky. 82 Celá záležitost došla až tak daleko, že ho jeden z jeho učedníků vydal veleradě, která ho po výslechu a vnitřní rozepři předala místodržícímu Pilátovi s požadavkem, aby ho odsoudil ke smrti na kříži. 83 Hlavním argumentem velekněze pro odsouzení byla slova, že je prý lépe, když zemře jeden člověk za lid, než aby zahynul celý národ. 84 Pilát nechal Ježíše zbičovat, vojáci se mu posmívali a nasadili „židovskému králi“ trnovou korunu; nakonec ho odsoudil Pilát ke smrti ukřižováním. 85 Většina jeho učedníků toho dne utekla a skryla se. 86 Ježíš zemřel na kříži a byl pochován. 87 Ale po několika dnech tvrdili jeho učedníci, stejně jako několik žen, které ho dříve doprovázely, že prý Ježíš vstal z mrtvých a žije. 88 Vyprávěli to s takovou radostí a nadšením, že tomu mnozí uvěřili. 89 Počet učedníků, kteří tvrdili, že ho viděli vzkříšeného a že s ním mluvili, byl stále větší a stále více lidí tomu věřilo. 90 Zvláště dojemná byla skutečnost, že jeho učedníci, téměř bez výjimky jednoduší Galilejci, najednou hovořili plynně, učeně a beze strachu, což nemohl pochopit nikdo, kdo je znal z dřívějška. 91 Udála se  přes  ně  dokonce  některá znamení  a  zázraky, což opět přitáhlo množství lidí, a tím se učedníci dostali do konfliktu s veleradou. 92 Postupně vytvářeli jeho přívrženci společenství po domech, která žila něco po způsobu esénů. 93 Vůdce těchto učedníků Šimon bar Jona, nazývaný Kéfas, stále znovu opakoval výtku, že velerada a kněžstvo vydali Ježíše na smrt sice z neznalosti skutečností, ale přece jen úmyslně.

 

94 Kněžstvo se těmto výčitkám bránilo a pronásledovalo učedníky všemi prostředky. 95 Zakazovali jim bitím a hrozbami šířit dále jejich učení, ale učedníci odvětili, že musí poslouchat více Boha než lidi. 96 Když byli vůdcové učedníků zase jednou zatčeni kvůli výslechu, vznikla mezi členy velerady vášnivá debata o tom, jak by se mělo s těmito lidmi dále naložit. 97 Na konci diskuze pronesl jeden vážený člen velerady mimo jiné následující slova: 98 Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu. 99 Následně  byli  Ježíšovi  učedníci  zbičováni a nakonec propuštěni se zákazem dále šířit své učení. 100 Už na samotné reakci učedníků však bylo vidět, že neměli v úmyslu zákaz dodržovat. 101 Jejich hlásáním a znameními se cítili zástupci zákoníků tradičního výkladu Tóry stále více provokováni, a tak na sebe protiopatření nedala dlouho čekat.